|
Post by rowena on Dec 31, 2018 17:16:58 GMT
Původně publikováno na serveru diskutníci cz. Vzpomínky jednoho hasiče na zemětřesení v Arménii v roce 1988. Zde publikováno s laskavým svolenín autora, pana Balu11
Pátek. Sedíme na služebně, kafe před sebou a koukáme televizní noviny. Dneska nás ani nikdo moc nutit nemusel ke sledování, byť jsou povinné. Právě běžely záběry z Armenie, ošklivě se to tam zaklepalo, zemětřesení o osmém stupni Richterovi stupnice. Bezděky se mi vybavují obrázky zničených Drážďan, Waršavy či Hirošimy a nebo Nagasaki. Leninakan, Spytak, neskutečně zničená města. Po celé republice se začíná organizovat materiální a finanční pomoc. Vedle mne sedící Jura na půl huby pronesl, hele, říkal Vráťa, tedy velitel útvaru, že bychom tam měli letět a zúčastnit se záchranných prací. Brouknu, jo, taky jsem to zaslechl, ale Bůh ví, jak to bude. Pondělí ráno. Dopíjím kafe, poslouchám Jardu, velitele směny, jak rozděluje úkoly na dnešní den služby. Najednou zašumí rozhlas a hlas z ústředny mne vyzývá, abych se dostavil k veliteli útvaru do kanclu. Kurnik, co se děje, bleskne mi hlavou a valím po schodech do patra. Zaklepu a vejdu do kanceláře. Sedni si, broukne Vratislav. Tak se uvelebím a čekám s čím vyleze. Poslouchej, začne, o Armenii asi víš, jen kývnu palicí, a o tom, že by se tam mělo letět, jsi se asi doslechl taky, opět přikývnu. Tak se tam poletí, ale rozhodnutí ještě nepadlo, to padne tak během dvou hodin. Ale proč sem si tě zavolal, chci abys tam letěl ty a někdo, koho si vybereš k sobě. Hele, máš desetiletou praxi, studuješ na to školu, děcka máš už odrostlejší a můžu se na tebe spolehnout. Zatajil se mi dech a v hlavě se rozběhl kolotoč snad stovek otázek. Zhluboka jsem se nadechl, ale Vráťa máchnutím ruky mne zarazil, tak jsem zase vydechl a poslouchal dál. Máš někoho, koho by sis vybral? Chvilku přemýšlím, a pak řeknu, jestli má někdo letět se mnou, tak mne napadá Jura. Velitel chvilku zapřemýšlel, a pak řekl dobrá. Zavolej ho ke mně do kanclu. Sedíme oba dva u velitele a vedeme rozpravu. Kluci, vede řeč velitel, nikdo nevíme, jak to tam vypadá. Nevíme, jak je to z PHM, s potravinami, nevíme, kolik je tam mrtvých a zraněných, nevíme nic. V Československu od války, nikdo takovou akci nezažil, neorganizovaly se záchranné práce v tak obrovském rozsahu, nikdo s tím nemá žádnou zkušenost. Vy budete první, teda když se poletí. Jdeme s Jurou z kanceláře, Jura lehce pobledlý, koukne na mne a povídá, dík že jsi si na mne vzpomněl, nezklamu, neboj. Já vím, usměji se, proto jsem si tě vybral. Je čas svačiny, z práce nebylo od rána nic, nedokázal jsem se kale na ni soustředit, protože se mi v hlavě pořád honilo to, co mi ráno řekl velitel. Je skoro jedenáct dopoledne, když houkne rozhlas, Balú a Prcek k veliteli. Kurnik, že si ta Anča nedá pokoj, ví jak šéfka nesnáší přezdívky, si koleduje a usmívám se. Vpadneme do kanclu k Vráťovi. Tak hoši, sedněte si a poslouchejte. Důraz a vážná tvář mluví jasnou řečí. Do té Armenie letíte. Jen zíráme, a čekáme, co bude. Rafani, pokračuje velitel, teď půjdete za skladnicí, nafasujete vše, co budete potřebovat z výstroje, pak pojedete domů si sbalit saky paky.
|
|
|
Post by rowena on Dec 31, 2018 17:17:36 GMT
Jídlo nejméně na deset dnů sebou, a máte povolení, ale opravdu výjmečně, na nějakou tu flašku rumu, asi ji tam občas budete potřebovat. Je jedenáct, v jednu chci abyste tady byli zpátky sbalení, ve tři je odjezd do Mostu, kde je soustředění sil a prostředků, v úterý dopoledne odlet z Prahy. Ostatní zařídí kluci tady na směně. A teď už padejte, moc času nemáte. Je poledne, koukám na tu hromadu věcí na sedačce v bejváku. Do prkýnka, kam to mám všechno nacpat? V hlavě se pořád honí otázky, zda jsem na něco nezapomněl. Hele vole klid, zkušenosti z vandru se ti teď budou hodit. Do velkého báglu hadry, do menšího žrádlo, prášky proti bolesti, cigára, kafe, cukr. A do žracáku mňamka na cestu. Střelím očima po hodinách, je půl jedné. Věci sbalené, čas na kafčo a retko. Jsem nervózní, jaké to tam bude? Najednou mi bleskne hlavou, ty vole, manželka, já se s ní v tom fofru ani nestačím rozloučit. Možná je to tak lepší, umím si představit to slzavé údolí. Ale přeci jen napíšu lístek :"Letím do Armenie, jestli mne chceš ještě zastihnout, přijeď do Mostu, odlet je zítra dopoledne." A položím ho na stůl. Zvonek, přijelo pro mne auto z útvaru. Franta za volantem po mne pokukuje. Tak co, jak se cítíš? No, Fando, jsem jak na trní, nervozní, nevím, co teď ti mám říct. To zvládnete, usměje se. Most. Hučí to tu jak v úle. Už dorazili tři kluci z Ústí, dva z Jablonce a tři z Liberce, z Mostu jedou dva a velitel skupiny, no a my dva z Chomutova. Děčín, Litoměřice, Žatec a Česká Lípa zajišťují materiální zázemí. Na dvoře mosteckého útvaru stojí tři hasičské Avie, naložené k prasknutí, motorové pily na beton, hydraulické rozpínáky a zvedáky, osvětlovací agregáty, kanystry z benzínem a naftou, naše bagáž, lopaty, krumpáče, a spousta dalšího materiálu. Všude vzrušeně diskutující skupinky chlapů. Už se stmívá, když ke mně přišel Jura, poslouchej, máš na bráně návštěvu. No nazdar, pomyslel jsem si, žena. A mažu k bráně. Stála tam, prosincový vítr ji cuchal vlasy a jen na mne koukala. Přistoupil jsem k ní, abych ji objal. Odstrčila mne, dvě herdy jejíma pěstičkami do hrudníku, slzy v očích, a na rtech obrovská výčitka. Co blbneš, vždyť se tam střílí, co já tady, když tam zůstaneš, když se nevrátíš. Vím, že musím být přersvědčivý. Vzal jsem ji jemně za bradu a lehce zvrátil její hlavu. Poslouchej prdelko moje milovaná, říkám důrazně, dobře víš, koho sis brala a dobře víš, že se občas stane, že musíme z kůží na trh. Lhal jsem ti někdy? Jen němě zavrtí hlavou. Tak já ti zde svatosvatě slibuji, že se vrátím. Vrátím se zdravý a vrátím se, jak jen to bude možné. Jasné! Sevřu ji v objetí a pak už jen tiše říkám, hele holčičko, není to lehké, ani pro tebe, ale ani pro mne. Nedělej to ještě těžší. Utři slzy a hlavinku vzhůru. Já se opravdu vrátím, neboj. A hele, nebuď dneska doma večer sama, jeď k Blance, otevřete si láhev vína a udělejte si pavlačovou plenárku. Tak o tom vůbec nepochybuj, odsekla. A pak už jen něžně dodala, lásko, hlavně se vrať a vrazila mi hubana.
|
|
|
Post by rowena on Dec 31, 2018 17:18:13 GMT
Ještě mi stačila mávnout na pozdrav z okénka auta, pak už jen zaječely gumy, jak to odpálila. Ty.....usměju se. Je to holka zlatá, baba o kterou se můžeš spolehlivě opřít, když je ti do ouvej.
Ještě večerní porada, scénář cesty, a diskuse dlouho do noci. Ráno v pět budíček. Sakra, že jsem blbec nešel chrápat dřív. Snídaně, v sedm odjezd do Prahy na starou Ruzyň. Cestu do Prahy jsem prospal. Okolo desáté vjíždíme na plochu letiště, kde už na nás čekají tři vojenské speciály TU-72. Po dohodě s pilotem a palubním inženýrem nacpeme našich devět Avií do tří letadel, k nám ještě přidali Ladu Nivu z Narexu i s oběma chlapy. Je skoro poledne, když vzlétáme směr Armenie. Čeká nás pětihodinový let plus čtyři hodiny posunu díky časovým pásmům. v Jerevanu bychom tedy měli být okolo deváté večer. Tam přespat a ráno po vlastní ose dalších sto dvacet kilometrů do Leninakanu. Stojíme v koloně před Leninakanem, náš nejvyšší odjel s Nivou na generální štáb záchranných prací do města a tak čekáme, co se bude dít dál. Stojím před Avií a rozhlížím se kolem. Všude, kam oko dohlédne, jsou na okolních polích hromady sutě, kterou tam navozily náklaďáky z města. Vedle nás je polozřícená budova nějakého skladu nebo provozovny. Zapálím si retko a přitáhnu si víc na sebe boják. Fičí mrazivý vítr. Do háje, jsem utahaný a to jsme vlastně ještě ani nezačali makat. Hodina, dvě. Konečně se objeví velký náčelník. Obklopíme ho a posloucháme, co nám bude referovat. Tak hele, rafani, utábořit se máme na fotbalovém hřišti a až to uděláme, tak vám řeknu kde a na čem budeme pracovat. Jinak vám kluci řeknu, čeká nás těžká práce, město je totálně zničené, hrůza a děs. Zatím je odhad obětí na třicet tisíc. No potěš koště, pomyslím si a střelím očima po Jurovi. No nečum, kreténe, odfrkne Jura a usmívá se. A tímto začalo. Oslovení "kreténe", nebo "debile" bylo pak na denním pořádku. Ale nebylo to myšleno zle, jen to byl ventil, který upouštěl hladinu napětí a fungovalo to skvěle. Projíždíme pomalu městem. Nikdo nemluví, jen tiše zíráme na tu apokalypsu. Zřícené domy, jejichž trosky zúžily ulice na takovou míru, že se tam protáhne ztěží těžká technika. Všude depa beden zbitých z dřevotřísky. Jsou to rakve a jsou jich desítky, stovky a tisíce. Mezi tím bloumají lidé. Mám pocit, že jsou strašně neosobní. Kamenné, šedé tváře, zarudlé oči, obličeje bez výrazu, bez jakých-koli emocí. Člověka z toho všeho až mrazí. Konečně stojíme u brány stadionu. Když jsme se vyškrábali z aut a vlezli na stadion, tak nám zatrnulo. Na ploše řvaly cirkulárky a ozývaly se rány kladiv. Všude hromady rakví, mezi nima ti, kdo je vyráběli. To snad nemyslí vážně, prolétlo mi palicí. V tomhle spát? Pavel, náš nejvyšší jen zakroutil hlavou a obrátil se na našeho přiděleného průvodce. Začali se o něčem dohadovat. Pak někam volali, načež Pavel prohlásil, tady nebudeme, tábor rozbijeme v parku nad městem, pod sochou Matky Armenie. Uff, oddychl jsem si. Má rozum, náčelnickej.
|
|
|
Post by rowena on Dec 31, 2018 17:18:58 GMT
Na ostatních je také vidět úleva. V parku rozbíjíme tábor. Severočeši jsou jediní, kteří mají velký stan, ve kterém jsou malé kamínka na topení. Zlatí kluci z Litoměřic. Ostatní jsou vybaveni letními stany ze skladů ROH. To ještě ti kluci netušili, že teploty, které se zatím motaly okolo mínus pěti stupňů, klesnou přes den na mínus deset až patnáct, v noci na mínus dvacet a někdy nad ránem i mínus dvacet sedm stupňů Celsia. Bude to bitva s chladem a zimou, umocněná únavou. Následuje velká porada. Jsou nám představeni dva lékaři, kteří nás doprovází s jednoznačným upozorněním, že o jejich rozhodnutích se nebude v žádném případě diskutovat. V průběhu záchranných prací se ukázali jako opravdu féroví kluci. Systém práce byl rozhodnut tak, že bude osm hodin šichta, osm hodin odpočinku. Tedy ranní, šest až čtrnáct hodin, odpoledne od čtrnácti do dvaadvaceti volno, od dvaadvaceti do šesti ranní noční směna. A tak pořád dokola. Takže šestnáct hodin makačka, osm hodin spánku. Navrhl jsem, jestli by nestálo za úvahu, že by dva kluci z každé party zůstali v táboře, s tím, že by zajistili teplý čaj a uvaření jídla pro kluky, kteří se vrátí z akce. Nakonec, po krátkém hovoru, to bylo přijato. Později jsme to opravdu ocenili, když jsme se unavení vraceli z akce a nemuseli se tím zaobírat. My, jako Severočeši jsme dostali za úkol hledat a najít v zřícené, jedenácti podlažní budově, tři pohřešované děti. Dvanáct, deset a osm let. Děti..tohle je hodně těžký a smutný úkol. Jestli jsou tam, tak snad přežily. Jiskřička naděje.. Už šestý den rozebíráme zaklíněné panely zříceného domu, do přistaveného kontajneru házíme lopatami rumiště, řvou pily na beton, Pak připojit k vazákům jeřábu, zdvihnout vypikovaný panel a dát jej bokem zbořeniště. Je s námi otec dvou dětí, který nám pomáhá situovat jeho byt, kde by se děti měly nacházet. Patra domu jsou slisovaná na výšku čtyřiceti až padesáti centrimetrů. Navíc je tam tzv. hoření v závalu, požáry zažehnuté zkratem elektrického vedení nebo z porušeného plynového potrubí. Na chlapech je vidět už únava, nepomáhá ani osmihodinový odpočinek. Mám zápěstí rozedřené do krve, jak se pod manžety košile dostal prach z betonu. Pálí to jak čert. Doktor mne vylískal jak malého pankrlíka, když jsem za ním přišel. Tedy přišel jaksi pozdě. Včera v táboře běhali dva ruští doktoři a rozdávali tablety. Koukali jsme na ně jak na zjevení. Co se jako děje? Prý hrozí epidemie cholery a tyfu. Ty vole, ještě tohle do krámu. Latrína je daleko za táborem, a u ní pytel s chloraminem. Po vykonané potřebě zasypat, zněl rozkaz doktora. Zákaz holení, každá oděrka může být vstupní branou pro infekci. Doktorskej, kdo asi myslí na holení? Tablety zabavil a dal nám ty, co měl ve výbavě. S vodou je velký problém. V celém městě zbyla jedna jediná studna a připadalo na ni více jak dvě stě tisíc lidí. Jet pro vodu, byla akce na dvacet čtyři hodin, a šetřilo se každou kapkou. Zvažovalo se, zda se z přídělu umýt, nebo si uvařit čaj a nebo si uvařit polívku
|
|
|
Post by rowena on Dec 31, 2018 17:20:18 GMT
Je jasné, že zvítězila polívka a čaj. Nó, ruce jsme si také občas umyli, tedy když zbylo. O pár bloků dál byla zřícená fabrika na obuv. Byl tam náš doktor s něčím pomoct. Pak nám řekl, že tam dělalo 1300 zaměstnanců, převážně ženy. Domů se jich vrátilo necelých dvě stě. Na chodníku bylo vyrovnáno přes tisíc sto těl. Některé těla tak rozbitá, že je lidé, kteří hledali své blízké, identifikovali jen podle naušnic, hodinek nebo zlatých zubů. Neskutečná hrůza a smutek. Večer slyšíme střelbu z města. Všichni máme oči na vrch hlavy. Pro Boha, co se to tam děje? Pak přijel náš nejvyšší a s rozkazem, že bez doprovodu jejich milice ani krok. Všichni povinně oranžové vesty na sobě. Je vyhlášené stanné právo, a koho načapají po deváté večer, může mít velký problém. Důvodem byl rozmáhající se hyenismus a čachrování s materiální pomocí. Chytli pár lidí se zlatem, mnohdy to byly uřezané uši s naušnicemi či prsty s prstýnky a nebo vyražené zlaté zuby. Vzali průkaz totožnosti, dotyčného postavili ke zdi, ozvala se dávka ze samopalu, hodili jej do gázu a více o tom člověku nikdo více neslyšel. No tě Bůh, pomyslel jsem si. Ale jak jednat při takové situaci.... Je sedmý den dopoledne. Ozvalo se tiché písknutí píšťalky. Máme nález. Všechno ztichlo, vzduch se nechal krájet. Opatrně odhrabáváme rozdrcený beton. Napřed se objevilo temeno hlavy, pak ramena, trup, ruce a nohy. Od pasu dolu je tělo spálené, dostalo se k ložisku zahoření. Je to ten starší chlapec, dvanáctiletý. A pod ním obě další těla chlapců. Ruce toho dvanáctiletého objímaly ty dvě těla mladších chlapců, jak se je snažil chránit tělem svým. Zčernalá těla... doslova se upekly...Ježíši Kriste..... Doktor vzal jemně jejich tátu okolo ramen a odváděl ho pryč od místa nálezu. Dole pod troskami byla jeho manželka a máma těch mladších dětí. Chlapi přinesli nosítka a deky. Opatrně jsme vyproštěná těla položili na nosítka a zakryli je dekami. Snášíme těla z trosek domu dolu k rodičům. Jeřábník, stojící venku z kabiny, smeká a křižuje se. Pokládáme těla mladších chlapců u klečící, objímající se dvojice rodičů. Máma a táta... Žena položí svou hlavu čelem na jedno zakryté tělo a druhé obejme. Táta stojící vedle ní nám děkuje. "Díky vám, velké díky vám všem." Jen mi šlehne hlavou:"Pro Boha, za co děkuje. Za to, že jsme zašlapali do prachu tu malinkatou jiskřičku naděje, že přežili? Oni ale neměli tu nejmenší šanci..." Od otce jsme věděli, že rodiče toho dvanáctiletého synka zahynuli v zřícené továrně. A nebyl nikdo, kdo by pro něj plakal. Máma těch dvou dětí pozvedla hlavu a tiše řekla, dejte ke mně i toho nejstaršího, chránil mé syny a je jako můj syn a my se o něj postaráme. Její velké černé oči neplakaly, neměly už sílu plakat, jakoby hleděly skrze nás kamsi do dálky. A pak už jen tiše dodala:" Bůh si zakryl tvář..." A sklonila opět hlavu ke svým dětem a k tělu sousedova syna. Cítil jsem smyčku kolem hrdla, která se nemilosrdně stahovala víc a víc. Tohle asi jen tak nerozdýchám.
|
|
|
Post by rowena on Dec 31, 2018 17:21:03 GMT
Otočil jsem se a zmizel za autem. Sedl jsem si na zem, zapálil retko a hlavu položil na skrčená kolena. Hlavu jsem měl jak vymetenou, mozek odmítl vyprodukovat jakoukoli myšlenku. Vždyť my jsme také doufali....zůstala jen obrovská bezmoc. Zaslechl jsem zaskřípění kráčejících podrážek. Zvednul jsem hlavu a hledím na doktora. Vstal jsem. Doktor se na mne zahleděl a povídá:" V pořádku?" Jistě doktore, odvětil jsem. Opravdu? Opravdu doktore. Ty zarudlé oči jsou od zvířeného prachu, když hážeme lopatou. Dobře, řekl doktor, pak se u mne zastav, mám tam optalseptonex, tak ty oči vypláchneme. Díky doktůrku. Jo, abych nezapomněl, dodal doktor, zavolal jsem nejvyššímu, okamžitě nechá vystřídat celou směnu. Do hodiny jste zpátky v táboře. Jindy bych asi protestoval, že nejsme slečinky, ale teď jsem byl zticha a vděčný. Dali nám prostě čas, abychom se s tím nějak porvali a srovnali. Sedíme ve stanu okolo kamínek, všichni spolu, a přece každý tak sám.Vražedné ticho sedí každému za zátylkem jako obrovský balvan. Každé slovo pronesené nahlas bude rozbuškou, a tak držíme hubu. Zkusím to. Vstanu a povídám, hele kreténi, dáte si se mnou někdo kafe, čaj nebo grog? Jasně, ty debile, ozvalo se ze sedícího hloučku. Juro, ty debile, skoč pro vodu. Jasně ty kreténe, houkne Jura a oba se zasmějeme. Konečně se prolomily ledy. Chlapi vstávají a chystají si hrnky. Jeden z kamarádů, Honza, se chytne za hlavu, ty kreténe, mně došlo kafe. Jen jsem odfrkl, ber z mýho ty debile. A opět ten oboustranný úsměv. Sesedli jsme se opět okolo kamínek a srkáme horké nápoje. Najednou zašustil závěs u vchodu stanu. Vešel doktor. Šlehl očima po chlapech a přisedl ke kamínkům. Vstal jsem a povídám, doktore, dáš si také kafe, nebo čaj, aj grog ti urobím. Doktor zvedl oči, tak kafe, jestli smím prosit. Zachvilku mu spadne hrnek s kafem do dlaní. Chlapi opět ztichli a je vidět, jak se perou s tím, co právě viděli a zažili. Doktor se nadechl a spustil. Chtěl jsem ho zarazit, že nejsme přeci nějací sralbotkové, a co nám chce vlastně vyprávět, ale nakonec jsem mlčel. Podívejte se kluci, povídá doktor, svět není spravedlivý, a dřete, makáte, snažíte se, ale nemáte šanci svět zachránit a spasit. Můžete jen zmírnit neštěstí. Víte, kolikrát jsem musel vysvětlovat lidem, příbuzným, když mi někdo zůstal ležet na ponku, nebo zemřel i po operaci na jipce? Když prostě prohrál svůj boj o život. Já vím, jak vám je, moc dobře to vím. V duchu jsem se doktorovi omluvil, měl pravdu. Takže chlapi, tady jsou prášky na spaní, až dopijete, prášky do sebe a do půl hodiny vás chci vidět zalezlé ve spacáku a v hajanech. Nikdo neprotestoval, věděli jsme, že má pravdu a tohle byl jediný možný způsob, jak se s tím poprat. Za chvíli bylo slyšet jen klidné oddychování spících lidí. Když jsme se večer probudili a chystali se na noční směnu, přišla zpráva jak blesk z čistého nebe. Východočeši odpoledne vytáhli živou ženu. Zázrak a pro nás obrovské povzbuzení.
|
|
|
Post by rowena on Dec 31, 2018 17:22:11 GMT
Jura se ke mně otočil a prohodil, ty debile, když už nic jiného, tak to stálo za to, už kvůli té zachráněné babě. Máš pravdu, ty kreténe, odsekl jsem. Podívali jsme se na sebe a začali se smát a smát a smát.... život jde dál. Stojíme v Jerevanu na letišti. Včera jsme zbalili tábor. Co šlo, to jsme tam nechali v rámci pomoci. Léky, ošacení, a další materiál. Ostatní se muselo spálit. Přišel nám osobně poděkovat náčelník generálního záchranného štábu. Řekl, že zpočátku nedokázal pochopit, to co mu říkal náš nejvyšší. Protože jsme nic nechtěli, žádné ubytování, pracovní nářadí, jídlo a podobně. Jen jste přijeli, řekli jste, že jsme tady. Jen nám řekněte, kde máme pracovat, kde rozbít tábor a nic jiného nepotřebujeme, máme všechno sebou. Byli jste nejlépe vybavená a připravená parta záchranářů a neskonalé díky vám za to. Lvíček na našich beranicích se stydět nemusel. Je deset ráno, 23. prosince, letištní hala je prosvícená dopoledním sluncem. Chlapi vzrušeně diskutují v hloučkách. Je problém s letadly, prostě nejsou. Znáte to, chcete domů a ono to prostě nejde. Dělí vás od domova 5000 kilometrů vzdušnou čarou. Začínají vás napadat nesmyslná a pitoreskní řešení. Pojedeme domů po vlastní ose, se ozývá z jednoho hloučku. Pojedeme dnem i nocí, řidičů na prostřídání je dost. Na Nový rok jsme tutově doma. Jen jsem tím směrem houkl, ty kreténe, a kde asi tak sebereme naftu? To ji budeme snad krást? Hlouček ztichl a pak se zněj ozvalo, no jo, máš pravdu ty debile. Začal jsem se smát, a zachvilku zněl halou hurónský smích. Kretén a debil opět spolehlivě zafungoval. Ale tak jak běžel čas, napětí stoupalo a stoupalo. Zítra je Štědrý den a my tady..... V poledne konečně doklusal náš nejvyšší náčalník. Rozhlédl se po klukách a hned pochopil. Kluci klid, letadla nám přistaví okolo půl jedné. Bylo vidět, jak z chlapů to napětí spadlo. Jura mne praštil samou radostí do ramene. Co blbneš ty kreténe, houkl jsem na něj. Mám radost ty debile, odsekl Jura a opět jsme vyprskli v nehorázný smích. V půl jedné narolovaly letadla na boční ranvej. V jednu jsme začali nakládat auta. V šestnáct nula nula letíme domů. Konečně. V Praze, díky časovému posunu, přistáváme v pět hodin odpoledne. Na ranveji stojí sanita. Jeden z Východočechů se nervově sesypal. Téměř pět dní nespal. Doktor do něj narval prášky, ale moc to nepomohlo, prostě neusnul. Sice Sověti nabídli, že ho tam můžeme nechat, a že ho pošlou domů, až se z toho vylíže. To náš náčelník striktně odmítl. Všichni jsme přijeli a všichni se vrátíme domů. Za tohle by měl náš náčelník dostat pusu na čelo. Za chvilku sanita odjíždí, chudák kluk a rodina, ty si prožijou smutné svátky. Jdeme s Jurou letištní halou. Sice jsme byli domluvení z Mosťákama, že nás vezmou domů, ale nebylo toho třeba. V hale stála naše náčelnice, mimochodem, jediná žena v tehdejším Československu, která velela hasičům a požární inspekci, v hodnosti podplukovníka, a vedle ní velitel útvaru Vratislav. Koukáme s Jurou, sakra, tady je ale šarží.
|
|
|
Post by rowena on Dec 31, 2018 17:22:45 GMT
Náčelnice nás čapla okolo ramen, tak kluci konečně doma a usmívá se. No jo, jen hlesne Jura. Vráťa nám tiskne ruce. Sedíme ve Volze a jedeme domů. Kluci, nemáte hlad? Otočí se šéfka do zadu na nás. No, zakousli bychom něco pořádného, po těch dnech na pytlíkových polévkách a paštikách. Vráťa jen poznamenal, v Knovízi je výborný motorest, tak tam zastavíme. Vcházíme do motorestu, jdem okolo výčepu a vyhlížíme nějaký volný stůl. Hele, Arménci, vítá nás hospodský, tak co to bude. Střelím očima po Jurovi, pak po šéfce a veliteli, jak poznal, že se vracíme z Armenie? No, povídá šéfová, podívejte se do zrcadla a promiňte kluci, jste opravdu cítit, a nejen nečistotou. Víte co voní po vanilce. Vím, mrtví. Jdu na WC, kouknu do zrcadla a jsem hodně v rozpacích. Ze zrcadla na mne hledí bledá, zešedlá tvář, čtrnáctidenní strniště, zarudlé, unavené oči a v jejich koutcích u spánku vějíř jemmných vrásek. Do prdele....Vracím se zpátky ke stolu, na stole už voní mňamka, obrovský bramborák, plněný zelím a uzeným masem. Božská mana. Cpeme se a nemluvíme. Konečně v bříšku jak v pokojíčku. Když jsme dojedli a šoupli do sebe pivko, velitel pokynul hospodskýmu, že budeme platit. Hospodský přišel ke stolu, a povídá, koukněte, tohle je na mne. Jen nechápavě hledíme jeden na druhého. Opravdu, říká vedoucí, je to jen malé poděkování za to, co jste tam udělali. Byly vás plné noviny, Čechoslováci, nejlépe připravený záchranářský tým, a že vás tam bylo. Z celé Evropy. Najednou se ozvalo od vedlejšího stolu, Karle jdeme do toho s tebou, rozepiš i účet na nás. A další stůl a další stůl. Co na to říct. To se nedalo odmítnout, kdyby jsme to udělali, tak jsme ty úžasné lidi prostě urazili. Postavil jsem se a jen řekl, že moc a moc děkujeme, že nás to nesmírně těší a všem jsem popřál hezké svátky. Podali jsme si se všema ruku a už opět sedíme v autě a svištíme domů. Stojím před panelákem, mrknu na hodinky, je půl deváté večer. Zvedl jsem hlavu a koukl nahoru. Šesté patro, okna svítí. Výtah tiše bzučí. Stojím na chodbě přede dveřmi bytu, potichu odemknu, a vstoupil jsem do předsíně. Moje prdelka právě vycházela z obýváku. Jen na okamžik strnula a pak výbuch. Slzy, smích, polibky. Konečně opravdu doma. Odstoupila ode mne a naprosto nekompromisně prohlásila, a padej do koupelny. No jo, porád, odfrknul jsem. Budeš jíst? Zaznělo z kuchyně. Teď ne lásko, zastavili jsem se cestou v hospodě. Ležím naložený ve vaně, horká voda, pěna, na kraji vany voní šálek kávy, v koutku retko. Zavřel jsem oči a najednou se opět rozběhl videoklip uplynulých dnů. Obraz stíhá obraz, celý oceán lidského hoře, celý oceán lidského neštěstí..... Ozvalo se tiché zaklepání na dveře koupelny. Můžu? Jo, pojď, povídám. Moje láska, holka zlatá, klekne na podlahu vedle vany a její ruka mne jemně pohladí po skráni. Tak co, jen tiše hlesne. Jen jsem šeptnul, tak nic. Cítím, jak mé tělo zaplavuje obrovská úleva. Smyčka se stahuje okolo hrdla, zuby zaťaté tak, až bolí dásně. Aby nebylo vidět chvějící se bradu chlapa. A pak to přišlo. Nezadržitelný proud slzí. Znáte to, ten tichý pláč chlapa. Chlapa, který si o sobě myslel, že je drsňák... Byly Vánoce...
|
|
|
Post by rowena on Dec 31, 2018 17:32:16 GMT
Své další příběhy nám zde Balu, doufám že brzy, jistě sepíše sám.
|
|